February 2014

The Vampire Diaries.

28. february 2014 at 18:15 | Michaela. |  OTHER
Stále se snažím vymyslet něco smysluplného , ale bohužel nic mě nenapadá , vlastně naopak mám spousty nápadů o čem bych chtěla psát , jenže když o tom začnu více přemýšlet, vyšel by z toho další kus pesimisticky depresivní slátaniny, a o to tu nikdo nestojí. Proto jsem se rozhodla napsat o něčem co je mi hodně blízké. A zároveň bych vás chtěla poprosit, kdyby jste mi do komentářů napsali nějaká témata o kterých bych mohla psát.

the vampire diaries

Nejlepší seriál na světě The Vampire Diaries , pravdou je, že když jsem o tom slyšela dříve , říkala jsem si jaká je to hloupost, díky nejlepší kamarádce jsem se podívala mna první díl, zajímalo mě jak to bude pokračovat proto jsem se podívala na pár dalších a už jsem se nemohla odtrhnout. Říká se tomu závislost že ?! Upřímně si nedokážu představit, že by to mělo někdy skončit, nesmí to skončit. To teda ne.

Salvatore brothers , best brothers. Já osobně mám radši Stefana, i když Damonův vzhled a především jeho humor je tak naprosto k sežrání. Myslím, že mít kluka jako je Stefan by si přála každá, nebo aspoň já, a klidně i stím upírstvím. Damona bych samozdřejmě taky neodmítla. Hh.

Na otázku Stelena nebo Delena odpovím jasně. Stelena, né proto že bych měla radši Stefana ale asi proto, že ty dva k sobě prostě patří , hodí se k sobě.

Asi je těžké popisovat postavu po postavě. Je tam spousty osob, které mám ráda a které mi jsou proti srsti - Katherine. Naopak mezi mé oblíbence patří Bonnie, Carol, Matt a nesmím zapomenou na Tylera.
Tyler, to je boží stvořené ten kluk. Není to tak dávno co se mi o něm zdálo, celý den jsem z toho byla celá rozhozená, protože se na to nedalo nemyslet. Byl to sice jen sen ale zároveň to bylo tak skutečné. Ježiš to mě vždycky dokáže naštvat, když se mi zdá o někom z filmu. No detaily ze snu si raději nechám pro sebe.

Co se týče jednotlivých dějů, zbožňuju ty napívané a zároveň smutné. Miluju když se do toho můžu uplně ponořit a vžít se k nim. Brečím u toho vždycky tak jako by se to dělo mě, jako kdybych tam s nima byla. Díl na který nikdy nezapomenu je ten, kdy se konal 'pohřeb' Bonnie. Nejvíc mě vždycky 'rozseká' když tam začne hrát smutná písnička , kterou znám a to se stává hodně často, to jsem vždycky uplně v koncích.

Jsem děsně napnutá co bude v dalším díle 5x14, zachvilku si ho jdu pustit.

Red, Red all the way


No co si bude povídat, myslím že i tohle je kus slátaniny, ale budiž.

Musíš zpátky nohama na zem.

26. february 2014 at 20:13 | Michaela. |  NIGHTMARES.

Probudila jsem se kolem oběda, byla jsem sama doma a jeden z prázdninových dnů proto jsem nikam nepospíchala. Prohrábla jsem si svůj rozcuchaný drdol a po dlouhém přemlouvání jsem vylezla z postele. Courala jsem se dlouhou chodbou do koupelny. Jentak z dálky jsem zaslechla projíždějící auto kolem našeho domu, jediný co mě upoutalo byla hlasítě puštěná hudba od Ektora, duněla celá ulice.

Chvilku jsem jen tak nevědomky stála, po chvilce mi to nedalo a šla jsem se podívat z okna co je to dunící auto zač. První pohled do leva, do prava. Rozbušilo se mi srdce, roztřáslo se mi snad uplně celý tělo, odskočila jsem od okna. V tu chvíli jsem nevěděla jak se jmenuju, kdo jsem. Před domem stálo jeho auto. Pár okamžiků trvalo než jsem se sklidnila, podívala jsem se znovu, jestli to nebyla jen vidina z mých psycho - depresivních nálad. Nebyla. To auto tam pořád stálo.

'Budu dělat, že nejsem doma.. jo to bude nejlepší, nejsem doma' myšlenka která mi proběhla hlavou při dalších pár vykouknutí z okna. Zaslechla jsem vybrace mého mobilu. Opět jsem se rozklepala. Dunění hlasité hudby utichlo. Vzala jsem do ruky mobil, kde bylo několik nepřijatých hovorů a spousty nepřečtených zpráv. Polilo mě horko, v rychlosti jsem si kladla stovky otázek na které jsem nezískala ani jednu odpověd. Hystericky jsme se klepala a chodila stále sem a tam. Volal znovu a znovu. 'No?..' Zvedla jsem to. 'Můžeš jít prosím ven ?' zeptal se mě, měl opravdu vážný hlas což mě znervoznělo ještě víc. 'Pro..' nestihla jsem to ani doříct a položil mi telefon. Bylo jasné, že jentak neodjede. Dobře v rychlosti jsem na sebe oblékla první kousky oblečení, které na mě koukali ze skříně, poupravila si drdol a vyběhla jsem ven.

Byla jsem udýchaná jako kdybych právě přiběhla z nějakého maratonu. Byla jsem opravdu rozklepaná, chtěla jsem nahodit takový ten drsný pohled, ale místo toho jsem zčervenala jako rajče. Vystoupil z auta, zabouchl dveře a podíval se na mě. Bylo to jako z filmu, stáli jsme tam jen my dva a dlouze jsme si koukali do očí. 'Pojedeš semnou?' zeptal se mě. Mlčky jsem tam stála a zírala na něj, cítila jsem jak se mi naplnují oči slzami. První, druhá.. A už jsem plakala jako malá holka, nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásku. Přišel ke mě blíž a zeptal se mě znovu 'pojedeš semnou, prosím?'

Byla jsem jako socha, nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit, jen jsem plakala. Přistoupil ještě blíž a objal mě. Proč to sakra udělal ? Proč se mě dotýká ? Opět jsem si pokládala otázky, na které by mi odpověděl jenom on. Když jsem se odhodlala k tomu, že zkusím něco říct.. Spustil. 'Chybíš mi, strašně mi chybíš, chtěl bych se ti za všechno omluvit a začít znovu'. Přestala jsem plakat, vytrhla se z jeho úžasnýho objetí, došla jsem si pro bundu, do kapsy jsem si hodila svůj svazek klíčů, zabouchla jsem vchodové dveře a nastoupila do jeho auta. On tam pořád jen stál a díval se na mě. Stáhla jsem okýnko 'tak pojedem nebo tu budeš jentak stát?' s uslzenýma očima jsem na něj usmála. Nastoupil a jeli jsme.

Pizzerie, park a kino. Pořád jsme si povídali, smáli se. Blbli jsme jalo malý děti. Procházeli jsme se dlouho do noci, byl to nejkrásnější večer. Byla jsem tak štastná, že si pro mě přijel..

| A víte co je nejhorší ? Živé sny, plné vzpomínek a toho co už se nestane. Poslední dobou nemám ve snech nikoho jiného než jeho. At jsem ve snu kdekoliv, je tam semnou, drží mě.. Bohužel ale jsou to jen sny. Bolí to, moc to bolí.


Malá rybka v davu.

24. february 2014 at 20:31 | Michaela. |  THINGS ON MY MIND.
Možná to bude nejhorší článek, který kdy zveřejním. Plný smutku a pesimismu, ale vypsat ze vší tý bolesti co mám v sobě mi vždycky pomohlo. Proto si dovolím to vše napsat a shrnout do jednoho článku.


Cítím se jako bych ležela na dně toho nejhlubšího oceánu a bezmocně se snažila dostat na hladinu. Cítím se jako míč, který si všichni navzájem přihrávají. Cítím se hrozně, jsem jen malá rybka v davu. Bojím se vystoupit výš, bojím se dalšího pádu, kterým bych zklamala sama sebe. Hledám sílu, chci být bojovnicí. Nepřestávám věřit a nikdy neříkám nikdy. I když jsem zůstala sama. Čekám až se pro mě potopí ten správný potapěč a dostane mě z toho oceánu špatností pryč.

Už je to stovky dní co jsem tě začala potkávat, při každém pohledu do tvých tmavě hnědých očí jsem měla motýlky v břiše. Začalo něco neskutečnýho. Byl jsi pro mě obrovskou oporou i když jsem ti to nikdy neřekla. Ale díky tobě jsem přicházela na jiné myšlenky, díky tobě jsem začala nový příběh a zahodila svou minulost. Byl jsi pro mě vším. Byl jsi jako zázrak..

Všechno to přišlo a odešlo ve chvílích kdy jsem to nejméně čekala. Už vím jak bolí opravdu 'zlomené srdce' i když pro někoho je to jen klišé. Opustil mě. Bylo to krásných 7 měsíců s někým tak úžasným. Ale stalo se. Asi každá z nás ví jaký je to pocit po rozchodu. Ta samota, smutek. Připadala jsem si, že jsem na světě uplně sama, jenom já a moje moře slz a hromady vzpomínek. Ovšem, všechno hezké jednou končí a všichni víme, že nic netrvá věčně ani tohle ne. Nevím jak bych ještě popsala tuhle obrovskou ztrátu tak skvělýho kluka, ale jednou to přebolí a vím, že budu vzpomínat s úsměvem.

Je to už taky stovky dní co jsem neviděla svého tátů, na prstech jedné ruky bych spočítala kolikrát jsme spolu mluvili aspoň skrz telefon, a kolik zpráv jsme si vyměnili. Vždycky jsem doufala, že mu začnu chybět jakožto jeho dcera, že bude mít zájem mě zase někdy vidět. Ale to jsem jen doufala. Občas se mi o něm zdají sny, jak kolem sebe procházíme jako cizí lidé. Nic nebolí víc jak zklamání od někoho koho máte rádi. Jsou to jen 4 dny zpět co mělo přijít pro mě tak očekáváné setkání |po roce|. Jeden telefonát, kdy mi stále opakoval jak mě má rád a jak mě chce vidět. Prosil o odpuštění, rozplakal mě. Těšila jsem se na něj. Byl to jen sen ? To asi ne, ale opět zklamal. Setkání se nekonalo, dal přednost něčemu a někomu jinému. No budiž, rozhodla jsem se, že hovory od něj zvedat nebudu. A jakékoliv přemlouvání o odpuštění odmítám, i když nejsem té povahy, která umí snadno říkat NE, musím zachovat svou hrdost a nenechat sebou takhle mávat. Zklamal mě, a tím u mě naprosto skončil. Nezáleží mu na mě.

Také stovky dní trvají neschody s tou nejlepší osobou na světě. Moje nejlepší kamarádka. Spřízněná duše. Mé druhé já. Součást život, součást mě bez které se už nedá žít. To ona mě naučila tolik věcí. To ona mě dostala z tolika problémů. Mohla bych jmenovat klidně několik dnů i nocí seznamy toho co pro mě udělala. Byla tu pro mě ve všech chvílích. V dobrém i ve zlém. Ovšem naše přátelství ztratilo tu obrovskou sílu kterou mělo a všechno se nám hroutí. Hádky o ničem pořád dokola, žárlivé scény. Možná je to všechno zbytečný, ale už nějak nejde přestat. Nejde vrátit všechno co bylo. Ona pro mě znamená hrozně moc a jsem si víc než jistá tím, že pokud bych jí ztratila uplně, ztratím sama sebe. Můžu jen doufat a modlit se pro zázraky, které to mezi námi nějak urovnají. Prosím.

A pořád zůstávám jen tou malou rybkou v davu. Ale mám svojí rodinu a ostatní kamarády, kteří mě nikdy v ničem nenechají. Za to jim patří víc než obrovitánské díky. Ale se vším se musím vypořádávat uplně sama. Vím, že to zvládnu. Taky vím, že i na mě někde čeká pořádný štěstí. Kdo si počká ten se dočká.


Těžké návraty s lehkými začátky.

23. february 2014 at 16:00 | Michaela. |  MY DAYS.
Po několika , pro mě neúspěčných , měsících jsem zase zpátky. Nechci říkat , že se vracím. Ale začínám od začátku, rozhodně nemám v plánu měnit adresu blogu a já nevím cosi. Ovšem nebylo to příjemné po těch všech událostech co se staly, narazit tu na články ve kterých bylo všechno krásný a v mých očích jenom růžový. Proto jsem je raději všechny do jednoho smazal, pro lepší začátky. Kéžby se to všechno dalo nějak vrátit zpátky. Ne. Hloupost. Nic se vracet nebude, stalo se to, protože se to stát mělo.

Rozhodně se tu budou objevovat články o tom co mě potkalo a nepotkalo. Stalo se toho opravdu hodně a pořád děje. I přesto všechno neztrácím naději v lepší zítřky i když každý další zítřek vypadá pořád stejně, už několik týdnů. Ale já vím, že naděje umírá poslední.

Doufám, že se tu najdou ty moje 'staré známe duše', pro které jsem psala a se kterýma jsem si tolik rozuměla.

Triangle